Každý máme nějakou drogu. Některé jsou nelegální, jiné na hraně a mnoho z nich je naprosto neškodných, tedy s tím rozdílem, že vás z nich bolí záda a dámy mají zničené nehty. Říká se tomu „zahradničení“. Už jsem se někdy zmínil o tom nejapném vtipu v názvu tohoto hobby? Jen se podívejte: ZAHRAD-NIČENÍ. Je to snad nějaký kanadský žertík, co na nás vymysleli staří čeští jazykozpytci? My přeci zahrady neničíme, my je zkrášlujeme!!! (Aspoň si to myslíme …)
A protože jsem muž, největší vášní není vytvořit krásnou zahradu a lehnout si do houpací sítě s pivem (nejsem Homer Simpson), ale pokračovat v dalším tvoření. Pro mě je největší vášní hledat nové a nové rostliny nejenom do mojí zahrady, ale do zahrad našeho klimatu. První skupinu takových rostlin tvoří novinky, které již někdo v našem podnebí vyzkoušel nebo je vzhledem k rodičovství těchto nových a vesměs krásných výtvorů zřejmé, že u nás porostou bez problému. Já však daleko více tíhnu ke zkoušení rostlin, které jen málokoho napadlo u nás vysadit. A věřte mi, když se to povede a rostliny nejenom přežijí, ale navíc se mají velice ochotně k světu, jsem šťastnější než blecha. Mimochodem, ví někdo z vás, jak se pozná, že jsou blechy šťastné??
U nás se testování rostlin musí zaměřit zejména na odolnost mrazům, protože teplotní zóna republiky je již pod hranicí -15°C, což je hraniční teplota Velké Británie. Proč zrovna ona? Protože právě anglická vášeň pro zahradničení je letitá a přinesla již mnoho výsledků a informací, o kterých si zbytek Evropy může nechat jen zdát. Anglická Královská zahradnická společnost (RHS) vydala množství publikací včetně nejprodávanější zahradnické bible The RHS Encyclopedia of Garden Plants. S potěšením jsem zjistil, že před pár lety byla s úspěchem vydána už i v češtině. Takže pokud RHS, stejně jako většina ostatní Evropy, kde se rostlinami již také zabývají mnoho let jako např. Francie, země Beneluxu a Itálie, označí rostlinu za plně mrazuvzdornou, jedná se o odolnost mrazům do -15°C. No a na nás je vyzkoušet ji v našich zimách, kdy teplota může klesnout až k -24°C. Docela rozdíl, co říkáte? Další faktory, které jsou pro testování rostlin důležité, je množství srážek, délka vegetační doby a druh a kvalita půdy, zejména pak její propustnost. Vypadá to možná dost vědecky, ale nebojte se, už se propracováváme k zajímavějším detailům – k praxi.
Nechci vás zatěžovat podrobnostmi každého testu, spíš jejich výsledky nebo zajímavostmi. Nabízím zde rostliny, které testováním na mé zahradě i na jiných místech pod mým dohledem již prošly a mohu o nich zodpovědně říci, jaký byl výsledek. I když byl výsledek někdy negativní, test byl užitečný, protože tím mohu říci těm z vás, kteří se věnujete podobné práci, že už je zbytečné se tím trápit. Připraveni? Jdeme na to!
.jpg)
Magnolia grandiflora 'Francois Tréyve' (Treyviensis)
První velkou senzací a důvodem, proč jsem si vůbec založil zahradnictví, je magnólie velkokvětá nebo-li magnolia grandiflora a některé její kultivary. Napsal jsem o ní celý článek zde, takže nyní se soustředím pouze na poslední novinku, kterou nyní testuji a která má již to nejhorší za sebou a čeká se pouze na poslední test a to je odolnost českému zimnímu slunci. Dnes je 26.12.2010, máme za sebou 2 noci s -14°C a následným plným sluncem přes den a jednu noc s -11°C a následným jasně slunečným dopolednem až do cca 14,30 hodin a rostlina odolává výtečně. Ani jediný náznak popálení. Zatímco 'Gallissoniére' už mladé, nevyzrálé listy zhnědly. Tato odrůda se jmenuje 'Francois Treyve a byla vyzkoušena již před 140 lety při tuhých zimách 1870 a 1880. Proč tak dlouho trvalo, než se dostala do komerčního pěstování? Nevím, ale je to škoda. Má spíše pyramidální růst, nerozkládá se tak do stran jako ostatní, takže se vejde i do menší zahrady. Listy jsou okrouhlejší, velice zajímavé, krémově bílé květy středně velké a opět silně voňavé jako u všech ostatních odrůd.
Quercus rhysophylla 'Maya'
Česky dub mexický, v Anglii jej nazývají lokvátolistý podle lokvátu - eriobotrya japonica. Lokvát je nádherný stálezelený listnáč, ale u nás nemá šanci ani náhodou. Už jsem jej zkoušel a už při -15°C zahynula pletiva jak na listech, tak na měkkých výhonech. Naštěstí se ale na trhu objevila nová odrůda mexického dubu s názvem Maya, která je nejenom hezčí, ale má ještě o něco posílenou mrazuvzdornost. Listy jsou velice nepodobné dubu, ale naopak se podobají lokvátu, jsou na vrchní straně lesklé a hladké a zespodu drsné, velmi pevné a poměrně velké. Navíc nové rašení je nápadně bronzově červené až jantarově oranžové. Rostlina je tak nová, že na webu jsou pouze informace o prodejních velikostech, ale málokdo nabízí zkušenosti z pěstováním. A přeci. Našel jsem před časem stránky německého pěstitele, který jej označil za senzační novinku vhodnou pro jejich podnebí, neboť přežil jejich zimu bez jakýchkoli obtíží. A to je co říct, protože německé zimy nejsou sice tak tuhé jako naše, ale mají dlouhý, teplejší podzim, při němž stálezelená rostlina dokáže udělat nové výhony, jež při prvních silnějších mrazech pomrznou. Nestalo se a tak jsem se rozhodl jej vyzkoušet i u nás. Prozatím si vedl skvěle, ani při plném zimním slunci a teplotách -14°C listy nevykazují sebemenší náznak poškození. Pokud se test potvrdí i tuto zimu 2010/2011, na jaře se na něj můžete těšit v prodeji.
Sophora microphylla 'Sun King'
U tohoto drobnolistého jerlínu jsem si moc přál, aby zimu zvládl, protože by se tak stalo něco úžasného – měli bychom první stálezelenou rostlinu s lichozpeřenými listy. Ale jak už asi tušíte, pokus se nepodařil. A to nejenom u mě na zahradě v jižních Čechách, ale ani v Praze, kde je teplota vždy mírnější a bohužel ani na Boleslavsku, kde je podloží velmi propustné až pískové, takže je evidentní, že za úhyn nemohla špatná výsadba, ale prostě jen nedostatečná mrazuvzdornost rostliny. Je to škoda, ale třeba se v budoucnu najde jiný adept.
Osmanthus
- Osmanthus heterophyllus 'Goshiki' (Tricolor)
- Osmanthus x fortunei
- Osmanthus armatus
- Osmanthus heterophyllus sp.
- Osmanthus x burkwoodii
Osmanthus neboli vonokvětka je rod, který u nás také není moc známý. Teprve před pár lety se začala v supermarketech objevovat odrůda 'Triolor' (Goshiki) a to bez jakéhokoli popisu a dost často se stalo, že o něm prodávající nevěděli vůbec nic. Také jsem se setkal s popisem, že se jedná o novou cesmínu …
Osmanthus heterophyllus 'Goshiki' (Tricolor)
Začneme tedy od tohoto fešáka . Patří ke druhu vonokvětka různolistá a ze všech uvedených je nejmrazuvzdornější. Ověřená mrazuvzdornost na listech bez poškození byla -24°C a při -27°C omrzly listy a horní patra větví, ale znovu zjara obrazil a během jedné sezóny se opět zacelil. Jeho listy cesmínu svým zoubkatým lemem opravdu připomínají. Ale vybarvení je naprosto unikátní – to zatím žádná cesmína neumí. Je to spíše menší a velice kompaktní stálezelený keřík, velmi vděčný a dokonce snáší i zimní slunce. Naleznete jej i v botanické zahradě v Tróji.
Osmanthus x fortunei (dříve o.aquifolium)
Tady už jsme velmi blízko cesmíně, protože tenhle druh se jmenuje vonokvětka Fortuneova a dříve dokonce vonokvětka ostrolistá (jako např. cesmína ostrolistá). Opět se jedná o stálezelený keř s tuhými listy, většími než cesmína, které nejsou pichlavé ale zoubkaté jako pila. Jsou tmavě zelené, mírně lesklé a keř roste bez větších zásahů do nádherného tvaru a hustoty. Pouze při déle zamrzlé půdě mu na příliš osluněných stanovištích může slunce mírně popálit listy z osluněné strany. Na jaře je ale brzy překryje novými, takže je z něj opět krasavec. Už vydržel -24°C aniž by přišel o jedinou větvičku. Naopak mu ta jeho tykadla občas stříhám, protože se stane, že tu a tam vyrazí naprosto nezřízeně dlouhý letorost, který kazí symetrii keře. Takže fik šmik a je pryč. Krásná alternativa cesmíny.
Osmanthus armatus
Někdy je v zahradním světě i trochu legrace. Někdy i hodně legrace, nebo spíš něčeho, co Angličané oddělují výrazem ridiculous na rozdíl od funny. Takže trochu legrace je v názvu této vonokvětky - vonokvětka ozbrojená. To je mi tedy kombinace. Mimochodem ještě jsem neřekl proč vonokvětka. Inu tento keř nese na konci léta a zezačátku podzimu droboučké bílé květy. Jsou schované uvnitř keře a naprosto líbezně voní, trochu jako květy pomerančovníku, jestli jste je někdy cítili. A ozbrojená? Protože má ze všech osmanthusů nejzubatější listy, při okrajích ostře pilovité jako tlama pilouna, a ten, kdo mu toto jméno dal, si zřejmě myslel, že se jimi dokáže ubránit. Proti zlomyslnému lalokonosci určitě ne.
Osmanthus armatus versus Osmanthus fragrans
No a teď přichází to směšné. Mám jeden keř u sebe na zahradě (550m n/m) už od roku 2006. Stejně jako všechny ostatní jsme je přivezli z italských školek pod označením osmanthus armatus. A já jim věřil, protože to tehdy pro mě byly rostliny nové, informací o celém rodu na internetu bylo poskrovnu a v našich encyklopediích nebylo nic. Měl jsem podezření, že jeho listy jsou nějak jemně pilovité, ale nenapadlo mě jim nevěřit. Jenže protože jsem se vonokvětkám začal před pár lety hodně věnovat, nedalo mi to a hledal jsem a pídil se. A letos (tento text píši na sklonku roku 2019) jsem dospěl k závěru, že můj keř stejně jako mnoho ostatních podobných není o.armatus, jak se toskánské školky domnívají, ale osmanthus fragrans forma dentatus, česky oliva libovonná. Tento druh je více variabilní co do tvaru listu a jeho ostrosti, proto jim mohl připadat zubatější a tím pádem "ozbrojený". Namísto toho, abych se naštval, jsem dostal obrovskou radost, protože tím pádem se mi nechtíc podařilo potvrdit, že v našich podmínkách je možné pěstovat asi nejchoulostivější druh vonokvětky, která má velké listy bez ostnů a zřejmě i nejbohatší kvetení.
Je pravda, že po více jak deseti letech pěstování se ukázalo, že je ze všech doposud pěstovaných nejcitlivější na mráz, ale přežil vždy. Nevadí mu ani tak náš běžný mráz co do počtu stupňů pod nulou, spíše délka jeho trvání. Snese téměř stejné stupně pod nulou jako osmanthus x fortunei, ale nemá rád, když má kořeny v zamrzlé půdě příliš dlouho. Během hrůzné zimy 2005/2007 (-27°C 3 noci po sobě) přežil výborně, jenom horní část větví byla spálená. A během zimy 2009/2010, kdy sice teplota neklesla pod -21°C, ale zem byla zmrzlá po 3 měsíce, dostal zabrat, i když roste v absolutním zimním stínu. Všechny listy na jaře shodil a musel si udělat nové. Poškození větví bylo minimální. Důvodem je jednak dlouhotrvající mráz (dehydratace listů) a zároveň těžká, vododržná půda, ve které roste.
Nahradit olistění mu trvalo celou sezónu a je mi jasné, že pokud tomu budu chtít zamezit, musím jej přesunout do lepší půdy. Jenže jsem se k tomu nějak nedostal … a on mezitím rostl a rostl do krásy. Dnes (r.2019) už je přes 3 metry vysoký a vyřezávám jej do atraktivního vícekmene. Abych byl úplně poctivý, dodávám, že se jedná o selekci o. fragrans, což neznamená, že každá rostlina tohoto druhu to zvládne (a těch druhů a poddruhů existuje dost). Ale nevěste hlavu, mezitím máme další rostliny ve "zkušebnách", které testujeme na naše zimy. Jakmile budeme mít nové informace, opět je přineseme.
Osmanthus heterophyllus
Tento přírůstek do rodiny vonokvětek je můj úlovek z roku asi 2016. Česky se jmenuje vonokvětka různolistá a výše jsme si popsali její nejotužilejší odrůdu Goshiki. Jenže mě víc baví pouze zelené listy a zde jsem je našel a ještě něco navíc. Až donedávna jsem totiž tuhle krasotinku všude viděl malou - mladé rostliny s malými, ostře zubatými listy, které vypadaly spíš jako středozemní plevel. Až jednou mi na výstavě ukázali již větší exemplář jako pěstěný stromeček na nízkém kmínku a s hustou korunkou, tedy bylo zřejmé, že již má více let a tím pádem se projevila ta typická vlastnost mnoha ostrolistých stálezelených dřevin - vytrácení ostnů v pozdějším věku. Tyhle stromečky totiž neměly jediný viditelný zubatý, natož pak pichlavý list. Několik jich bylo ukryto hluboko uvnitř koruny, ale kdo by je tam hledal, že? Ty listy byly jako pohlazení. Celokrajné, elegantně elipčité, temně zelené, velmi lesklé a tak nějak ušlechtile poskládané podél větviček, vůbec ne jako běžný buxus, ke kterému jsou někdy podle mě až hanlivě přirovnávané. Pro mě jednoznačný skvost, který jsem vysadil zkušebně jak v Praze tak i v Chlumci a prozatím zažily oba -21°C a ani nezívly. Nádherně přirůstá v zelené hmotě a mně přirůstá k srdci. Uvidíme, jak to půjde dál, ale opravdu se ukazuje, že rod osmanthus toho pro nás má v rukávě schovaného ještě dost :-)
Mrazuvzdorné fuchsie
- Fuchsia magellanica „Riccartonii“ (na fotce vlevo)
- Fuchsia „Tom Tumb“ (uprostřed)
- Fuchsia magellanica „Madame Cornelissen“ (vpravo)
Další zásadní úspěch v pěstování neobvyklých rostlin jsme zaznamenali po zimě 2009/2010. Jak jsem již zmiňoval výše, tato zima nebyla přehnaně mrazivá ale dlouhá. Rostliny měly zamrzlé kořeny přes 3 měsíce. A možná právě tento fakt umožnil fuchsiím, které jsme v ten rok pěstovali poprvé bez zimního krytu, přezimovat naprosto bez starostí. Tyto fuchsie už několik nadšenců v republice pěstuje venku pár let a vždy radí stejně jako my, abyste je před zimou přikryli například květináčem, aby do nich nepršelo a nesněžilo, protože nesnáší mokro v zimě. Díky tomu, že byl konstantní mráz a zem nemohla rozmrznout a tím pádem kořeny nebyly podmáčené, se nám podařilo tyto fuchsie zachovat bez jakéhokoli poškození i bez krytu jak v jižních Čechách, tak v Praze a okolí, kde bylo sněhu ještě více. Odrůda Riccartonii je bujně rostoucí, velice bohatá se střapatými květy, zatímco odrůda Tom Thumb je kompaktní, tvoří menší bochánek a nese nápadnější květy. Poslední druh, který nyní zkoušíme a měl by mít stejné předpoklady k úspěšnému přezimování, má jméno „Madame Cornelissen“ a nese bílo-červené květy. Všechny venkovní fuchsie se u nás chovají jako trvalky, kterým nadzemní části po zimě ostříháme a necháme vyrašit znovu. Kvetou bohatě a bez ustání od začátku léta až do prvních chladných dnů podzimu.
Stranvaesia davidiana = Photinia davidiana
Tato rostlina si mě získala snad všemi atributy. Jmenuje se blýskavka Davidova a jedná se o stálezelený keř, který patří do stejné skupiny jako blýskavka Red Robin, ale pyšní se daleko větší odolností mrazu. To, že se jedná o mrazuvzdornou rostlinu, bylo zřejmé ještě dříve, než jsem ji vysadil na své zahradě, protože jsem měl dostatek informací ze stejně položených lokalit ve světě. Začali jsme ji prodávat již před několika lety, i když pouze v několika exemplářích a to převážně nadšeným sběratelům zajímavostí, než mě zarazila jedna zákaznice, která ji chtěla na Šumavu do hor. Že vydrží na běžných místech v republice, to jsem věděl, ale v horách? To mě zaskočilo. Chtěla dokonce velkou a poměrně drahou rostlinu, takže měla důvod si být jistá, že jí tam bude dobře. Ten důvod byl prostý – už jednu měla, ale nějaká zvěř jí rostlinku na konci zimy ohlodala. Tehdy jsem se rozhodl si ji vysadit na několika různých místech i u mě na zahradě, abych se o rostlině dozvěděl víc. No a jak to tak bývá, přes jaro a léto bylo hodně práce, sezóna pomalu končila a já stihl vysadit jenom jednu a ostatní zůstaly přes zimu jaksi zapomenuté venku, v tenkých plastových kontejnerech, na prodejní ploše. Zatímco tu zimu pomrzly (nebo spíše uschly) například i sakury a jiné běžně odolné rostliny v kontejnerech, všechny tyto blýskavky v kontejnerech zůstaly po zimě mrazem nedotčené a hned na začátku jara se rozrostly do ještě bohatších, nádherných keřů. A to byl důvod, proč jsem si blýskavku Davidovu zamiloval a nabízíme ji nyní jako odolnější variantu oproti blýskavce Red Robin. Její listy jsou užší, vypadají jako velký pieris, nové výhony jsou červenohnědé až tmavě vínové, poté zezelenají do příjemně zelené a na podzim se na nich začínají objevovat nápadné, výrazně červené tečky, které se rozprostřou po celých listech, takže staré listy kompletně zčervenají a zůstanou zářivě rubínově vínové až do jara.
Chionanthus virginicus
Bělas je jedním z nejčastějších témat dotazů vás, našich zákazníků = sběratelů. Zdá se totiž, že i přes všechna ujištění o jeho mrazuvzdornosti a informace dostupné na jiných světových zahradnických webech si stále nejste jisti, zda taková krásná zvláštnost může žít v našich podmínkách. Sám jej mám v zahradě již od roku 2006 a musím potvrdit, že mi dělá velikou radost. Roste přiměřeně rychle, spíše do hustoty a drží si moc pěkný tvar. Kvetl bohatě každým rokem až do 2010. Jak jsem již mnohokrát zmiňoval, moje zahrada nemá dobré půdní podmínky a některé rostliny to špatně zvládají hlavně v zimě. Můj bělas byl vysazen ještě ve staré části zahrady s tuhým podložím, které je při deštích podmáčené a za sucha vyprahlé. Po zimě 2009/2010, která byla dlouhá a suchá, mi některé větve zaschly, takže jsem nečekal na kvetení a keř jsem zastřihnul. Kdybych ořezal jenom uschlé větve, ztratil by tvar, tak jsem jej seřezal radikálně. A keř na to reagoval fantasticky. Vytvořil mnoho nových, pevných a poměrně dlouhých výhonů, takže téměř dohnal svou předešlou výšku, ale navíc nabídl něco úžasného: extra velké listy. Můj silný řez na něj totiž zapůsobil jako tzv. pollarding a bělas namísto kvetení dal veškerou sílu do listů, takže mu narostly nesmírně efektní, veliké, sytě zelené, lesklé a zdravé listy, které návštěvníci zahrady obdivovali už zdálky. Myslím si, že toto lze udělat, i když nechcete přijít o květy – seříznout jej silně okamžitě po květech v červnu. Bělas za tu trošku práce navíc určitě stojí.
Tentokrát je to vše, ale už teď se můžete těšit na další příspěvky - máme pro vás příběh čínského bambusového dubu (quercus myrsinifolia) nebo třeba jamovce širokolistého (phillyrea latifolia) a jemu příbuzných. Na viděnou po dalších testech!
