Magnolia virginiana 'GLAUCA' šácholan viržinský, magnólie viržinská

Magnólie viržinská je málo rozšířený klenot z jihovýchodu USA, jež se stala historicky první magnólií na světě, kterou jako samostatný druh vědecky popsal švédský botanik Carl Linnaeus, zakladatel současného dvouslovného pojmenování rostlin a moderní taxonomie. Zapsal ji poprvé v roce 1753 jako jednu z 5 druhů, ale pouhé 4 roky později všechny dosavadní nalezené druhy přesněji zařadil a zápis zrevidoval, čímž vznikly 3 základní druhy: m.virginiana, m.tripetala a m.acuminata. Zajímavé je, že tato rostlina se do Evropy dostala již o téměř 50 let dříve, když ji v roce 1678 jiný anglický botanik John Baptist Banister, tou dobou působící v Severní Americe, poslal do Anglie svému příteli, rovněž úspěšnému botanikovi, biskupovi Henrymu Comptonovi, u něhož poprvé vykvetla. Stala se tak první pěstovanou a množenou magnólií v Británii a to ještě v době, kdy magnólie jako druh neexistovala a byla známá pod svým domorodým jménem ‚talauma‘ díky rostlině objevené Charlesem Plumiérem na francouzském ostrově Martinik.

Viržinská magnólie se v přírodě nachází na slunných až polostinných lokalitách, většinou ve velmi vlhké až mokré zemi. Proto se jí v angličtině říká mimo jiné ‚mokřadní magnólie‘, ale mnohem trefnější je ‚sweet bay‘ = ‚sladký záliv‘. Tato magnólie totiž kvete tak voňavými květy, že i jeden květ způsobí pocit, že procházíte kolem obchodu s parfémy. Její květy jsou barvy světlé slonoviny až krémově bílé, na magnólii docela malé – mívají kolem 10 cm v průměru při úplném rozevření, k čemuž většinou nedojde a květ je malebně přivřený jako stydlivá růže. Odrůda Glauca navíc nabídne dvojitou sadu okvětních plátků. Vůně je sladce ovocná a velmi silná, u nás se jí může rovnat snad jen šeřík. Přesto není vtíravá a v žádném případě laciná jako parfém z tržnice. Silné a dobře zakořeněné rostliny kvetou od prvních horkých dnů června až do konce prázdnin, jeden květ po druhém.

Listy jsou z horní strany čerstvě zelené a u této odrůdy téměř stříbrné na rubu. V porovnání s květy jsou poměrně velké, 12-15 cm dlouhé, baculatě obvejčité a pěkně zaplňují rostlinu. Přestože se magnólie viržinská řadí mezi polo-opadavé druhy a její listy v jižních státech USA zůstávají na rostlině po celý rok, nejsou kožovité. Jsou o trochu pevnější než na opadavých druzích, ale s tuhými listy, jež známe z magnólie velkokvěté, je nelze srovnávat. Čím severněji se pěstuje, o to více listů během zimy opadne a zjara se objeví nové.

Viržinská magnólie vypadá jako dělaná pro naše podmínky, neboť kromě mrazů zón 5 a 6 výborně snáší těžkou a jílovitou půdu, která má tendenci zadržovat vodu. Jediné, co je potřeba upravit, je pH, aby nežloutly listy na znamení chlorózy – zem vylepšete rašelinou. Pěstujete je nejlépe na plném slunci. Glauca roste pomaleji než základní druh a výška se ve středoevropském klimatu odhaduje na přibližně 5 metrů. Mrazuvzdornost rostlin se zralým dřevem byla vyzkoušená jako bezproblémová do -27°C.

Poslední revize 11-12-2013