Osmanthus x fortunei (o.aquifolium) vonokvětka Fortuneova, v.ostrolistá

Tento druh je křížencem mezi o.heterophyllus s drobnými a velmi zoubkatými listy a o.fragrans s listy velkými a celokrajnými (= s hladkými okraji). Poprvé byl přivezen z Japonska do Evropy - konkrétně do Holandska roku 1856 Philippem Franzem von Siebold, německým lékařem, cestovatelem a botanikem. Díky nesourodé taxonomii v minulosti má rostlina ještě dnes vícero jmen. Díky její podobnosti zoubkatých listů s ostrolistými cesmínami se dříve jmenovala vonokvětka ostrolistá (o.aquifolium). Vylepšením mělo být doplnění o var.latifolius (o.aquifolium var.latifolius) odkazující alespoň na velikost listů. Ale moderní věda ve své přesnosti upřednostňuje jméno vonokvětka Fortuneova se znakem x pro hybrid (osmanthus x fortunei), pojménována k poctě skotského botanika Roberta Fortunea.

Jedná se o středně velký, v oblastech původu až vysoký keř, jehož kožovité listy jsou obzvláště tuhé, široce oválné, temně zelené, velmi lesklé, atraktivně prohnuté a při krajích nepravidelně pilovité: listy v nižších patrech mají více ostrých zoubků, zatímco výše se listy mění na téměř celokrajné pouze s ostrou špičkou. Viditelně odlišné znaky oproti cesmínám jsou dva: listy vonokvětky jsou vstřícné (u cesmín střídavé) a přirozený tvar keře je zaoblený až kulovitý (cesmíny jsou víceméně pyramidální).

Právě tento tvar a husté větvení s velmi krásnými listy dělá z vonokvětky klenot, kterému jsem v zahradě věnoval čestné místo hned vedle altánku vystavěném ve středozemním stylu, neboť tato rostlina, přestože pochází Japonska a Číny, je v Evropě nejčastěji pěstována v oblastech mediteránu (jižní Itálie, jižní Francie, Portugalsko). Na sklonku podzimu dokáže nabídnout ten nejdůležitější atribut , který jí dal jméno – voňavé kvetení drobných bílých květů. Vůně je silná, příjemně sladká a každý ji cítí jinak – někdo jako směs švestek a hroznového vína, mně spíše připomíná čerstvě natrhané citróny.

Vonokvětka výborně reaguje na stříhání, takže jakmile na jaře vyrostou „tykadla“ nových větviček a jsou příliš dlouhá, zakraťte je na polovinu nebo až jednu třetinu původní délky. Keř tak nabude na hustotě a stane se až neprostupný záplavou listů. Od určité velikosti již není třeba tvarovat - sama tvoří docela souměrné, dómovitě polokulaté keře. Využijte ji jako solitéru nebo v kompozici s jinými stálezelenými keři. Dobře vypadá i včleněná do zelených stěn a živých plotů.

Dopřejte vonokvětce dobrou, pro sytější barvu listů kyselou, vlhčí ale nepodmáčenou zem s dostatkem živin. Pěstuje se na plném slunci nebo v polostínu. V chladnějších regionech bude ráda za umístění takové, kde na ni v zimě nesvítí přímé slunce a naopak v létě jej má dostatek. Ale již jsme vyzkoušeli, že je dobře odolná na většině lokalit podobně jako běžné zelenolisté cesmíny. Doporučujeme vysazovat silnější rostliny a pokud po prvních zimách sluníčko popálí listy, zjara si vytvoří nové. Mrazuvzdornost je výborná do -20°C bez poškození a při -24°C může mít lehce dehydrované listy na osluněné části keře, ale zjara je spolehlivě obnoví. Přežila už i -27°C (3 noci za sebou), kdy jí pomrzly konce větviček asi o 30-40 cm a po ostříhání zjara opět narašila a ještě zhoustla. Netrpí na choroby ani na škůdce a zdá se, že tenhle druh lalokonosci nechutná. Uvidíme jak dlouho ...

Poslední revize 09-12-2009; 16-11-2019