Arbutus unedo planika, jahodový strom

Stálezelená planika je v macchii zastoupena hojně, možná stejně hojně jako dub cesmínový, neboť se úspěšně množí semeny a odolává požárům. Přirozeně tvoří nižší i vyšší střední patro středozemního lesa. Poprvé ji popsal Carl Linné roku 1753 a díky svému původu zůstala dominantou jižních krajů, kde se díky své adaptabilitě na letní sucha a zároveň i kráse často využívá v zahradách i městské zeleni. Nikdo zřejmě nepředpokládal, že by tahle kráska mohla zvládnout tuhé zimy v severněji položených zemích.

Listy planiky jsou stálezelené, úzce oválné až obvejčité, 6-10 cm dlouhé, kožovité, tuhé a s pilovitými okraji, jež jsou nápadnější blíže špičce. Jsou středně zelené a lesklé. Větvičky jsou slabě oranžové, mladé červenavé a jakmile borka stárne, mění se na sytě červenohnědou barvu s tmavě granátově červenými vráskami. Po čase začne praskat a odlupovat se v menších šupinách.

Planika patří do čeledi vřesovcovitých, čemuž odpovídají její konvalinkové květy. Jsou drobné, seskupené v krátkých hroznech a objevují se od podzimu do jara. Jsou krémově bílé a dozrávají v jedlé plody, což jsou asi 2 cm široké kuličky, zprvu světle zelené, poté žlutavé a zralé jsou jahodově červené, což stromu dalo jeho jméno. Obsahují až 20 % cukru, ale chuť není zasyrova příliš výrazná, proto se používají spíše do marmelád, likérů a k dalšímu zpracování. Protože zrají velmi dlouho a je jich na keři hodně, často se stane, že nesklizené plody přezrají a samovolně na slunci fermentují, aniž by se kazily, proto si řidiči musí dát při jejich konzumaci pozor, neboť již obsahují alkohol. V přírodě je některá zvířata kvůli alkoholu cíleně vyhledávají stejně, jako například u nás se ptáci „sjíždí“ na zkvašených jeřabinách. Ve Středozemí planika zraje na jaře, ale u nás podzimní květy většinou pomrznou a čekáme až na jarní kvetení, které – pokud je horké a slunečné léto, může dát plody na podzim, ale nelze na to spoléhat.

Planika roste poměrně hustě do kulovitého až dómovitého habitu s vystoupavými větvemi. Zjara po mrazech ji můžete řezem povzbudit k hustšímu větvení. Často se tvaruje a nádherně vypadají vícekmenné formy, kdy se zachová několik silných, vzpřímených větví jako kosterní, ostatní se odřežou a letním řezem se formuje hřibovitá koruna. Takhle vyniknou její překrásné červenohnědé větve. Ve Středozemí může vyrůst v strom až osm metrů vysoký i široký, u nás přibližně polovinu.

Potřebuje nutně dobrou, živnou a VÝBORNĚ propustnou půdu, kde jí hlavně v zimě nebudou zahnívat kořeny. S jílovitým podložím ve větší hloubce si snadno poradí. Po výsadbě zem udržujte rovnoměrně vlhkou, ale jakmile zakoření, zálivku omezte nebo úplně vynechte – je zvyklá zvládnout celé léto pouze s deštěm bez naší zálivky navíc. Pěstujte ji na plném slunci nebo v jen v lehkém polostínu a přednostně na chráněném stanovišti. Doporučujeme vysazovat silnější rostliny se zralým dřevem, aby během první zimy nedošlo k poškození mladých větviček. Zatím jsme nebyli schopni ji otestovat v nejsilnějších mrazech, doposud u nás zvládla -17 °C, ale severoameričtí pěstitelé ji vysazují v zóně 6 se zimními teplotami klesajícími až k -23 °C. Netrpí na choroby a ze škůdců ji výjimečně může ochutnat lalokonosec, ale moc mu nejede.

Poslední revize 22-02-2024.